Když radost z křoví vykoukne....

Jako tak často, jedu vláčkem na Paku... Šedočmoud Škodovky, stožáry a dráty, rozkopaná země s kalužinami jílu, pěšinky odpadků za dálnicí... Křoviny kolem trati jak zhusta nepěstěný vous, když tu náhle - jako z oceánu chaosu se vynořivší skalisko řádu - vynořuje se z houští vyřezané kolo prostoru, a uprostřed něho - krásný, prořezaný a pečlivě obrytý strom, ořešák, který tam samovolně vyrašil... Pozorný řez na větevní kroužek, zatřený zahradnickým balzámem...To vás úplně břinkne po palici... takový úderný trip čisté radosti.... Radosti, že ještě žijí takto vnímaví a cítící lidé, kteří i z bordelu, od nějž odvracíme zraky, dokážou vyzdvihnout poklad.....

Nedalo mi to, dnes jsem se tam vydal to pro vás nafotit. Tohle je přece symbol toho, co tolik potřebujeme... Abychom se starali o to, o co opravdu můžeme i za osobními hranicemi, ploty a zámky, abychom srdcem koukali na místo, na němž hnáty stojíme, ne jen surfovali "někde" na vlnách záření monitoru a sociálních vitruálií....

Že ten člověk myslel jen na to, aby tam jednou sklidil ořechy? Ale kolem žádný plot s ostnáčem... a kdo ví, kolik mu bylo, zda se ořechů ještě tak jako tak dočká.... Kdepak, tohle je otázka skutečného poznání. Když něco OPRAVDU poznáte, už prostě potom nemůžete jinak... A sadařovi, který se byť zištnou prací léty naučil ty stromy skutečně milovat, už to prostě nedá, nemůže ovocný strom nechat zadusit křovím! A tak jde, pozoruje, řeže, natírá, ryje... A tou péčí ta láska teče do toho stromu, do toho místa a zůstává tam, jakkoliv si ho třeba nikdy nikdo z ospalých cestujících nevšimne....

Tak jsem tam dnes po šutrovitých kolejích doškobrtal... Teprve na místě mi došly souvislosti, v rychlosti vlaku neviděné... Že totiž na protilehlé straně trati se ještě krčí pár z posledních zahrádek, sevřených v palečnici dráhy a hučícího dálničního přivaděče.... Já už bych odsud nějaké plody raději ani neochutnal, ale ten někdo se zde dosud drží.. Pečuje o stromky a pěstuje si hustý smrkový plot... Ale ten ořešák je až za tratí, mimo jeho osmrkované území... a jak jsem zjistil, není sám... A tak se zde pustotě zjedovatělé suburbální pseudodivočiny postavil malý nevšímaný rytíř, možná zahrádkářský Don Quijote řádu kulturní krajiny, která, mluvíme-li o městě, sem rozhodně patří... A nikdo ho k tomu nenutil, to potěší a povzbudí. Nestará se jen o to, co je uvnitř jeho ostře střeženého soukromí, jak dnes bývá obzvlášť zvykem... To je to, co je potřeba.

Tak až taky pojedete na Paku, dívejte se z okna......                 Karel z lesa