Lípám In Memoriam.......

Tak, jak řekl jeden kolega, v Kosmonosích "už je vymalováno".... Tím chtěl říci, že záměr radnice vykácet přes dvacet stoletých lip byl naplněn. Co dodat? Po formální stránce nejspíše nic - úřad měl projekt, na něj peníze, potřebné "berany" od všech účastných institucí. Odpor části veřejnosti byl chabý a hlavně pozdní - o záměru radnice veřejnost, pokud vím, předem nic nevěděla, a po pravdě řečeno, i kdyby věděla, většinu by to v honu za vlastními starostmi stejně nezajímalo. Z toho pramení klasická dvojkolejnost demokracie dnešních dnů - občané se o své město nezajímají a do dění nevstupujjí, radnice to ví a tak chtěně i nechtěně "jede" své vlastní scénáře bez snahy o širší konsensus... Takže občan už jenom náhle zjistí, že tu ze dne na den chybí dvacet starých stromů, tu se vztyčí podivná budova, nad jejímž obecným užitkem kroutíme hlavou, tu se z park-u v tu ránu stane park-oviště a tak dále..... Nu co, občan zakroutí hlavou, ale dokud mu to "neleze přes práh", je to tak všecko....

Takže postmortálně prudit proti vydaným povolením už také nemíním, přestože z různých konzultací vím, že bylo možno shromáždit přinejmenším stejné množství posudků, které by svědčily o možnosti lípy ošetřit a zachovat na několik příštích desetiletí, byť v "materialisticky neestetické podobě". Toto estetické měřítko je odvislé od hierarchie hodnot, skrz kterou každý z nás pohlíží na svět. Z pohledu úředního paradigmatu je dnes takový strom od A do Z detrminován paragrafy - jak smí být vysoký, široký, jak hluboké může mít kořeny, jak smí být starý, nakolik smí být nahnutý, jak vysoko smí mít větve nad zemí... Kdyby to šlo, přikázali bychom stromům, aby neshazovaly listí, protože ho musíme po nich uklízet...

To, že především vzhledem k zaklínané bezpečnosti je alespoň část těchto parametrů duchem doby opodstatněná, jen svádí k tomu, abychom z posuzování, jaké stromy zabít, tedy pokácet, už zcela a s lehkým srdcem vypustili jakýkoliv cit, empatii - prostě kulturnost jako takovou. Lidská kultura, to jediné, čím se člověk domnívá odlišovat od zvířat, není tvořena sbírkou zákonů, nýbrž CITEM, tedy něčím, co je dnešní dobou vymístěno na okraj jako případný "soukromý koníček jednotlivce", který nemá v žádném případě místo v rozhodování o tom, jak nakládáme se světem, v němž žijeme... Tedy chceš-li být romantická citlivka, objímat se se stromy a povídat si s nimi, malovat je či onich psát a skládat básně, můžeš - ale na radnici nám s tím nelez, neboť to je výhradní území paragrafů..........

Úřednice, které jsem napsal dopis, v němž jsem se snažil poukázat právě na citové, kulturní důvody, proč lpět na každém "udržitelném" věkovitém stromu, mi odpověděla, že mému psaní nerozumí..... Nerozuměla by mu asi většina dnešních činovníků. Jaký vliv na naše paragrafy by mělo mít, že malíři, dokud ještě nepropadli narcistické introspekci, nemalovali právě vysazená brčka, ale ty nejstarší velikány, nebo že zlatý fond naší literatury hýří výlevy citů ke stromům, které pohlížely na tolik generací našich předků? Už vůbec dotyčná možná nerozuměla, proč a jak by měly tyto kulturní hodnoty souviset s oblastí duchovní... Pokud už projevy citu, kultura, je na okraji zájmu v roli pouhého "dobrovolného koníčka", pak zmíníte-li  dokonce jakési "duchovno", zlikvidovali jste v očích úředníka poslední zbytek dojmu serioznosti a stáváte se objektem zájmu psychiatra, nikoliv respektovaným  partnerem v jednání....

A přesto právě tato oblast, evokovaná naším kulturním či nekulturním prožíváním a počínáním, je tím, co tvoří "bernou minci" historie lidstva, bez níž je tento hodnotový zápas o vývoj pouhým nespojitým, bezvýsledným, pomíjivým pinožením živočichů, po nichž nezůstane stopa.

Úřad, opodstatněně sešněrovaný tabulkami paragrafů, nerozuměl, že to, co se ve mě bouří proti přitakání setnutí stromů, které tvořily genia loci, se netýká zdaleka jen stromů samých, ale především duševního stavu naší současné, obecné kulturnosti... Jakkoliv je možné, že část dotyčných stromů bylo, dejme tomu, v průsečíku současných hledisek "potřebné" pokácet, neslyšel jsem od jediného úředníka, že by mu to bylo - líto...... Že by ho to mrzelo, že by ho to dokonce -  bolelo! Žádné takové slabošské výlevy, chápané dnes spíše jako achilovy paty dotyčného, se dnes přece nenosí!

Jenomže mě je to jedno.. Já vám to klidně řeknu - mě to bolelo a bolelo mě to hodně. Vykašlu se nyní už na rovinu obecnou a klidně vám vybalím tu rovinu vnitřní, osobní, která mě přece hlavně vedla k protestům! Já jsem přece jeden každý z těch stromů osobně znal třicet sedm let! Jaký máte pocit, když zmizí ze světa někdo, koho znáte tak dlouho? Že to není člověk? Já s těmi stromy mluvíval každý den... znal jsem jejich povahu ve všech ročních i denních dobách, když tiše "držely svět" pletivem korun za zimních dnů, stejně jako když v předletních podvečerech šířily medovým sluncem záplavy omamné vůně květů... Znával jsem rozbrázděné tvary kůry každého z nich, v nichž nacházely teplé, klidné útočiště velké rodiny ruměnic... Znával jsem různost hudby jejich listů v různých směrech větrů a vánků.. jejich tichým, živým mlčením, které klenulo most přes rychle přecházející generace lidí, jsem denně procházel jak léčivou lázní - a hladil jsem je za to, pln vděčnosti....

Samozřejmě, blázen... nějaký primitiv, křovák, který dosud nepochopil, že vše včetně nás samých je jen pouhý MATERIÁL, kosmické smetí, které si prostě jen hněteme do kulis, které v případě domělé omšelosti vyměníme za jiné, stejně jako jsme se, trpně, ale moderně smířili s tím, že sami jsme pouhými kulisami bez jakékoliv trvalé hodnoty... Zatímco křovák - pokud jsme ještě nějakého nechali žít - za každým zvířetem, stromem či kamenem vidí nějakého ducha a má ke každé věci citový vztah plný květnaté představivosti, my, civilizačně poučeni o tom, že kosmonauti ani teleskopy nikde žádného Boha či Ducha s velkým nebo malým D neviděly, jsme na tomto "vrcholu vědeckého poznání" "pochopili", že nic nemá smysl ani hluboce trvalou hodnotu... Náš svět se tímto "poznáním" smrskl, scvrkl jak stará vyschlá brambora, jsme technokřováci po lobotomii, kterým místo Mysli zbyl jen mozek, jenž pozvolna, či vlastně velice rychle, měníme v počítač......

Zlobte se na mě nebo ne, když se této hromadné duchovní sebevraždy nemíním účastnit a donkichotsky protestuju všude tam, kde cítím, že mor účelovosti pohlcuje zbytky toho, co nás dělá nadějnými a úctyhodnými bytostmi... Jiný už nebudu... a jsem tomu rád. V mém srdci ty pokácené lípy stále stojí a budou stát.....

Pro alej, která by se z ulice V lípách mohla přejmenovat na "Ulici not na buben", naše kulisní i zákulisní hrátky samozřejmě nekončí... Do obřích proluk budou zjara jistě vysazeny nové stromečky, aby alespoň do statistického počtu, který nám často pro náš tabulkový život stačí, doplnily nesourodý celek.... Prý můžeme být ještě rádi - ve hře je samozřejmě po léta také varianta pro zvláště snaživé "revitalizátory", totiž kompletní vykácení celé aleje a vysázení nové... My máme tak rádi nové věci...... Zatím na to nedošlo. Pokud se budou Kosmonosy starat o nově vysazené stromy máně bídně, jako o ty dosavadní, možná, že tak za třicet let doženou ty stávající, které už zas budou přitahovat "revitalizátory s pilami u aktuální moci a chuti....

Až bude vysazeno, zase se s vámi podělím. Zatím přikládám vzpomínkové fotografie srovnání  stavu před a po exekuci - pardon, revitalizaci......       

                      Karel z lesa