Pláč za vánočním stromem

Autobus nějak nejede... nutí mě to k procházce mezi vrbovým kovošrotem na Starém městě... Copak je to támhle? Z tvrdosti kamenné plochy trčí veliký špalek, torzo vánočního stromu... Tak tohle zbylo z naší sváteční radosti... Proč zde byl ponechán? Stojím u toho řezu jedním životem a studeným prstem počítám letokruhy... Možná padesát, padesát let rostl, aby byl promarněn v pár dnech, možná jenom chvílích našeho tradicionlalistického sentimentu, potřeby aspoň na chvíli se dětsky zasnít a nevnímat, co se děje v zákulisí této hry... Pořád jsme na tom ještě tak, že nám dělá větší radost zabitý, opentlený strom, utržené vadnoucí květiny ve váze, vypreparovaná lebka s parožím nad etanolovým krbem, než tentýž strom na lesní mýtině, záplava květů na záhonu a hlava s parožím pevně sedící na těle muflona, stojícího hrdě na své skále... Stále ještě potřebujeme zažívat ten skrytý faktor přivlastnění, ovládnutí, vnucení vlastní vůle, představy... Představy o to silnější, že ji podněcuje většinovost. Tak to má přeci být - stromeček, už ne žádný outsider z víceméně nutné prořízky hospodářského lesa, nýbrž specielně pěstovaný, aby pro pár dní nedobrovolné prostituce v našem paneláku byl co nejhonosnější, kapr, který se do vody zpět pouštět nemá a je pěkně natur zabit na tržnici před dětmi, ať si zvykají na reálie života, a k tomu zvěřina z všelijakých pěstíren, obor, od myslivců i pytláků, kterou jsme si dříve nemohli dovolit... Upevňujeme to, co si potvrzujeme jako tradici raději, než bychom se těšili z možnosti etického vývoje, z možnosti očišťovat zdroje naší radosti a požitku ze života od utrpení, zneužívání a ničení, které tím působíme a na kterém se podílíme.....

Proč nevyjdeme jako městský dav o Vánocích za město a netěšíme se společně z krásy třeba i na místě přizdobeného, ale ŽIVÉHO stromu, ke kterému bychom se mohli vracet a vzpomínat, růst a stárnout spolu s ním jako s životním přítelem? Místo toho ho zabijeme, spoutaný dovlečeme do města, ozdobíme jako děvku, které muži zastrkávají v šantánu bankovky za prádlo, protože vědí, že ji mají plně ve své moci? Připomíná to civilizovaný tanec kolem mučednického kůlu... ano, pranýř na tomto místě možná kdysi stál, a pro jeho obnovení bych byl jistě mnohem spíše, než pro instalaci dohasínajícího zeleného velikána... lumpajzníků, jejichž počet by vydal na koukání po celý rok, ne jen na Vánoce, by  jistě bylo po ruce víc než dost...

Já vím, chceme to vnímat jinak, jde přece o symbol krásy, vztyčený nad Betlémem s právě narozeným Ježíšem.... Ale nechce od nás Ježíš něco jiného, než sentimentální ovace nad barevnými žárovkami, či návštěvu půlnoční mše jednou za rok, kterou jsme opětovně přidali ke společenskému bontonu, ač jsme třeba ateisté? Ale proč zpytovat, co by rád Ježíš, hlavně že víme, co máme rádi my, a tak se ještě potěšíme exportem zelené mrtvoly papežovi do Vatikánu... Papež František má samozřejmě hlavu v pýru z mnohem jiných starostí, stejně tak jako my, než řešit nějaké přírodní útlocity... Obzvláště když spotřebu naturálií, místo používání nějakých náhražek, považujeme za onen žádoucí návrat k přírodě? Nově tedy opět pohrdáme umělým stromečkem, správný je ten živý, přestože už mrtvý.....

Ponechám-li si ale vánoční naději, že ač to tak většinou nevypadá, směřujeme vývojově k lepšímu, budu doufat, že jednou, jednou možná.... že třeba naši umělci, kteří dokáží protlačit svá neonová srdce na Pražský hrad a turecké záchody až do sídla europarlamentu, dokáží vymyslet úžasné kreace vánočních stromů z recyklovaných surovin, které, ač mrtvé, my oživíme svou radostí z toho, že jsme život ponechali životu...                                 

Karel z lesa