Vzpomínky na léto - Prkotiny 5, aneb Město - dočasně zastavěná divočina

.

...Tahle myšlenka mi mi občas uleví, když už mám plné zuby do sebe stále více uzavřené virtuální bubliny města, byť malého.... Dokážu-li aspoň pro náhled odfiltrovat "lidskou vrstvu sedimentu", vidím opět geologické podloží, tedy šutry, a také hlínu, trávu, hmyz a zvířata, jejichž bytí se odehrává v čase, proti němuž je lidské zaujetí sebou samými jen legrační epizodou...A divočina to ví, ležérně ignoruje výstupy naší autodestruktivní povahy a v klidu po nás šmátrá svými prsty i uprostřed našich blikátek, která už jsou chytřejší, než my sami....

To takhle jednou, v zářivém jarním ránu v roce 14, rozhrnu záclonu v paneláku na Severním městě a ztuhnu radostným úžasem - čtyři metry přede mnou sedí na větvi břízy sova a valí na mě svá kukadla..... a nikterak se nemá k nějakému mizení do úkrytu tmy noci.... Jen jednou v životě jsem viděl svobodnou sovu takhle zblízka - to když mi jedna pálená přistála v noci zvědavě přímo na okně podkroví polosamoty u lesa, kde jsem žil, a zvědavě si mě prohlížela i s mým interiérem... Takové zážitky se nezapomínají.... Ale tahle, na bříze uprostřed sídliště, to tu ještě nebylo, ač houkání v noci jsem zde už dříve slýchával... Sojky, žluvy, strakapoudi, straky, sýkory, zvonci a v zimě i dlaskové, to už  je "standard", ale toto.... A tak se kochám, těším, prohlížím si ve snaze uložit detaily do paměti... když tu náhle - co je to opár větví dál hnědého? Propána - další sova, ale sedící zády ke mě! Ale je nějaká široká? No to snad není možné, je to třetí sova!

Pokud možno rychle šmátrám po foťáku ze zkušenosti, že takovéhle zážitky trvají jen mžik.... ale kdepááák..... Sovy v pohodě posedají, čistí se a parádí, pochrupávají a zase se budí a hrají si, jako by si povídaly.... a taklhe to jde snad tři hodiny... Vracím se kolikrát k oknu a stále tam jsou...

Víte, chraňme si všechny takové zážitky, které jsou schopné v nás probudit nelíčený obdiv, doprovázený přílivem přirozené, nezkalené radosti..... Takové jsou jen dary přírody a její podstaty, kterou většinou nehledáme, něco takového nám žádné elektronické hejblátko, displej či monitor nikdy dát nemůže.... V takovém okamžiku je člověk vytržen ze své ztuhlé mentální formy jakoby do věčného mládí, bezčasí, svěžesti... cítí smysl, aniž by ho urputně definoval.. I po letech se člověku takový zážitek vybaví a jeho tvář se rozjasní, i když už ho jinak svírá melancholie stáří... Jestlipak tušíte proč?

No samozřejmě jsem začal hned pátrat, kdopak mi to tu zahrál tak krásné představení. V atlasu jsem ale tyhle parádnice kupodivu nenašel. Až u odborníka, ornitologa Pavla Kverka z Kněžmostu, jsem zjistil, že se jednalo o mláďata kalouse ušatého, která jsou jinak vybarvená, než dospělí - proto jsem s atlasem neuspěl. Ale co to znamená, že je umíme pojmenovat často podivnými výrazy, které jsme jim sami přidělili? Ano, i to je důležitá pomůcka struktury poznávání, ale to hlavní poznání, pokud bychom se mu alespoň blížili vědomým otevřením, se neodehrává v rozumu, ale v srdci - proto také není uchopitelné a pojmenovatelné tak, jako jistě chvályhodné, přírodozpytné mentální kategorie.... Ano, pokud..... pokud jsme tu schopnost otevření se ještě neztratili urputným životním zápasem, nenechali zatvrdit zklamáními, převálcovat strachy a hněvy, provívajícími tím lidským mraveništěm. Je to na nás, většinou skoro nikdy není pozdě, protože, slovy Hrabalovými, "je to ve mě jako v koze".....

Porozhlédněme se tedy znovu po tom fádním sídlišti, od kterého už nic nového nečekáme... Možná nás opět a opět překvapí.

      Karel z lesa

.
.
.
.
.
.
.
.