Vzpomínky na léto - prokotiny 3, aneb Výlet s mrazením v zádech

 Přiznám se, že tenhle "návrh na výlet" nezveřejňuji úplně rád.... Ze sobeckých důvodů... největším bohatstvím těchto míst je pro mě to, že zde někdy za celý den nepotkám živáčka - rozuměj  lidského řvouna rozsévajícího odpadky...Takový kousek od MB.. Staré splavy, Selská rokle.. pět minut chůze a náhle neslyšíš jediný civilizační zvuk... paprsky vytvářejí světelné sloupy v oparu mezi stromy, zdejší smíšené lesy jsou nejčistší, rozuměj nejčirejší, nejjiskrnější, nejsvěžejší, které v blízkém okolí znám... Poránu, po dešti, ve slunečním jasu, je tamější svět jedním živým mnohaplošným diamantem... A dokonce i lesáci zde, jakýmsi zázrakem, nehospodaří velkoplackami holosečí a vyřádkovaných monokultur... Vzduch - o tom nemáte v Boleslavi ponětí, tady se vám scvrklé plíce dvakrát nafouknou... Stromy, skály, hry barev, zpěvavé ptačí ticho, vůně borovic.... Je to kraj, kde postu  pně z mysli a ze srdce vytřásáte technologické městské obrazy, starosti, křeče, tlaky a tím se ve vás samých otevírá duše, Život, o němž někdy ve shonu dní nemáte ani potuchy....

Po pár kilometrech takovéto ozdravovny se blížíte k Šedině, krásnému kopci s úchvatnými skalními vyhlídkami na výchdní i západní stranu, jen málo výletníky zprasenými.. Pod kopcem rozsáhlé louky, z poloviny dokonce neobhospodařované, přirozené, až stepní, zase úplně jiná krajina a klid, liduprázdno - kde jinde to ve středu Čech pohledat?

Ale proto o tom nepíšu... Věšina poutníků fascinovaně zírá do kraje - na východ až k Ralsku, Ještědu, Kozákovu, konci Českého Ráje, při dobré viditelnosti až na Krkonoše, na západ k Vlhošti, Ronovu, Sedlu, Dlouhému vrchu nad Litoměřicemi a dokonce dál a dál, přes Západní středohoří až k Lounským vrchům, Oblíku, Rané, Milé, kde končí vlny kopcovité krajiny a kam chodí slunce spát.. Tyto vyhlídky ale nejsou na vrcholu - ten, zartostlý zelenou kšticí buků, z pod níž není nikam vidět, zůstává většinou stranou zájmu případných cestovatelů... Proto tam jdu.
Proto tam tedy jdu, že ač není nikam vidět, moje srdce se, povzneseno, bez očí rozhlíží po krajině, a ačkoliv sedím na čedičové špici, mám takový pocit svobody, jako když létám, jak pták.... Ale náhle jako by se setmělo.... Náhle jakoby mi někdo přerazil křídla - na kmeni stromu přede mnou hákový kříž, a vedle druhý, opodál třetí, čtvrtý.....

Ano, zatmí se vám v srdci a jakoby i před očima... Nejde o testování nožů nějakými současnými neofašisty, kteří by sem ani nedolezli - okoralost jizev v kůži stromů jasně říká, že jde o zlověstné symboly reality let válečných... Jako bych viděl před vnitřním zrakem halasící skupinky v kožených kraťasech a filcových kloboučcích, tváře rozpálené právě vypuštěný démonem moci, oči zpité trimfem krvavého násilí, které se právě v čase, kdy ruka ryje světový ortel do štíhlého stromku, bez odporu roztéká Evropou jako děsivá, temná Tsunami... Skupinky, hýkající blahem nad domněle nabytým "konečným vítězstvím" despotické hrůzovlády, značkující své nové, konečně pro "čistou rasu" osvobozené teritorium.....

Jak poučné je tohle zastavení.... jednak o zlověstných plamenech, stále přítomných v lidském podvědomí, které proskakují  i dnes neustále škvírami pekelných bran a hrozí je kdykoliv opět vyvrátit, ale také o iluzornosti konečného vítězství jakéhokoliv zla.... Na místě takového historického doteku je možno si lépe uvědomit, že oč intenzivnější, rozjařenější zlo, o to intenzivnější reakci dobra vyvolává, a nakonec hyne, vyhlodáno vlastními zuby sebedestrukce, která je naštěstí v každém dílčím zlu neodvratně, zákonitě zakódována, tak jako rakovina nakonec zabíjí sama sebe, když, bohužel, zároveň zabije hostitele - člověka....

Co ssebou do hrobu vzala rakovina fašismu, je nepřekonaně hrůzné.... Ale zase je tu světlo, mihotající se jasnou zelení bukového listí, zase tu jsou lidé, ale lidé bez násilných nožů, lidé usmívající  se čistou, neuchvatitelskou radostí a s obdivem přehlížející dalekou krajinu z šedinských vyhlídek...Odvážnější se i přes zákaz těžařů vyškrábou i na protější Maršovický vrch, odkud jsou vyhlídky ještě úchvatnější.... Hmmm.. jak na co... Na severočeskou krajinu od Středohoří po Ještěd zajisté, zároveň ale také na vyhlodaný zub kopce, z něhož po těžbě zbyly jen tenké obvodové stěny bez vrcholu.... A nakonec i tam najdete na mnoha místech tytéž staré "háknkrajce".....

Takže odsud odcházíte se smíšenými pocity, kdy nadšení z krajiny se mísí se strachem z nevypočitatelné lidské nestvůrnosti a hořkostí z dopadu našich ne vždy opodstatněných potřeb, uplatněných těžebným dynamitem na nevratně poničených kopcích.... Zde už není téměř co zachraňovat, nezbývá než doufat, že je to padlý kopec poslední..... I když nepříliš vzdálený Tlustec, který z Maršovického uvidíte, se dosud strachy třást nepřestal...
Ale výsledným pocitem je přecejen ten, že sebeoživující schopnost krajiny je téměř nevyčerpatelná a že i v člověku Duch vynáší z temných hlubin na povrch stále novou tendenci k lepšímu a krásnějšímu, než byly také třeba zářné zítřky těch, kdo chtěli pro "blaho člověka" srovnat se zemí klidně všechny kopce, na nihž se zálibně zastavil váš zrak...   

        Karel z lesa