Doprava ve městě

Jak ukazují četné zkušenosti z evropských měst, kde se podařilo úspěšně omezit automobilovou dopravu a vrátit do ulic život (opravdu to jde!), problém nemá jednoduché řešení. Dodnes bohužel často přežívající řešení ze sedmdesátých let: „rozšíříme ulice, aby auta mohla plynule proudit a netvořily se zácpy“, je dnes už dávno překonané praxí: každé zvýšení kapacity komunikace sice usnadní pohyb, ale tím přiláká i ty, kteří by tudy jinak vůbec nejeli, nebo by použili jiný způsob dopravy. To naštěstí funguje i pro pěší komunikace a cyklostezky: změna prostředí usnadňující jejich pohyb posílí tento druh dopravy.

Vyřešit dopravní situaci města ke spokojenosti všech je nemožné, ale objektivně sladit zájmy a vrátit do ulic život je vždy věcí citlivé volby několika nástrojů, které musejí působit současně: zvýšení dostupnosti MHD musí jít například ruku v ruce restriktivními omezeními individuální automobilové dopravy (zdražení parkovného, omezení průjezdnosti či parkovacích míst v centru apod.). I když bude MHD jezdit v pravidelných intervalech a skoro zadarmo, lidé na ni nepřejdou, mohou-li se všude dostat a levně parkovat autem (to je důvod malého úspěchu pouze posílení MHD vedením města v roce 2008 a 2009). Zkušenost úspěšných měst ukazuje, že bez důkladné analýzy, promyšleného synergického působení několika změn (cukru i biče) a dostatku politické vůle řešit problém navzdory četným negativním reakcím, nelze dojít k dlouhodobě uspokojivému výsledku.

Není ambicí tohoto textu takové systémové změny navrhovat, pouze pro ilustraci uvádíme několik příkladů opatření, která by mohla být využita při komplexním řešení dopravy (v pohybu i v klidu) v našem „městě automobilů“:

• Vymáhání důsledného dodržování platných dopravních předpisů městskou i státní policií (dodržování rychlosti, trestání parkování na zeleni, u přechodů a všude, kde se to nesmí, ..)
• Zavedení parkovacích zón s odlišnou výší parkovného, vytvoření levných či bezplatných odstavných parkovišť (případně s jízdenkou na MHD v ceně parkovného) na hlavních příjezdech pracujících do města, dopravní omezení v centru města, zákaz průjezdu kamionů městem, roční parkovací karty na parkování jednoho auta v místě bydliště či zaměstnání, parkování dalších aut v rodině za plnou cenu.
• Uvážlivé umístění parkovacích domů v rámci celkové koncepce dopravy, nikoliv nahodile jako dosud (tam, kde je zrovna místo).
• Zneprůjezdnění vhodně zvolených ulic kromě MHD a dopravní obsluhy, chytré semafory upřednostňující MHD (zelená vlna) a automaticky nastavující červenou řidičům, blížícím se příliš vysokou rychlostí (mají je např. v centru Curychu a vychovají Vás mnohem rychleji a důsledněji, než informační radary).
• Urychlené vybudování sítě bezpečných cyklostezek spojujících dopravní cíle, instalace stojanů na kola a propojení pěších zón a parků do souvislejších pěších tras a rekreačních zón. Osvěta mezi obyvateli i na školách, cílená výchova středoškoláků k návyku používání jiných druhů dopravy po městě…

Nejen těchto pár námětů, ale mnohem více by měla vzít v potaz expertní studie koncepce veškeré dopravy ve městě, která je v tuto dobu velice potřebná (na jarním fóru Zdravého města 2010 vzešel požadavek na její zpracování jako druhý nejvážnější problém města). Měla by být široce diskutována s veřejností a měla by být podkladem pro změny v územním plánu a závazkem i pro příští vedení města.

Základem úvah o bezpečném městě pro lidi (nejen pro jejich auta) by měly být především potřeby těch nejzranitelnějších: dětí, starých lidí, maminek s kočárky a handicapovaných. Klíčovým prvkem při úvahách o změně dopravy je přestat vnímat bezpečnost chodců a cyklistů pasivně (je třeba je ochránit před nebezpečnými auty pomocí zábradlí, zvýrazněných přechodů atd.), ale přejít k aktivnímu pojetí bezpečnosti: automobilový provoz musí být regulován a usměrněn tak, aby neohrožoval slabší. A tím nejdůležitějším momentem je pocit znovuzískané radosti z příjemného a bezpečného prostředí k životu, nejen k přežívání a odjetí „někam jinam“…

Bohužel v tomto případě je řešení nejvíce v rukou místních politiků: zkušenosti z jiných měst ukazují, že bez jasného odhodlání, komunikace s veřejností, účinného marketingu a hlavně politické vůle prosadit změnu, která se zpočátku určitě nebude všem líbit, není možné dopravu ve městě změnit. Žádat lidi, aby omezili používání aut, je neúčinné a bez cukru a biče se to nemůže povést, i když ojedinělé výjimky se jistě najdou..

Problematikou udržitelné dopravy ve městech se zabývá několik občanských sdružení (Partnerství, Auto*Mat), v řadě měst bylo díky iniciativě zapálených politiků či úředníků dosaženo dílčích či rozsáhlejších úspěchů (např. Poděbrady, Brno, Hradec Králové, Lipsko, Amsterdam, Stuttgart, Utrecht, Brusel, Budapest, Karlsruhe, Rotterdam, Tilburg, Vídeň).

Příkladem izolované, ale přesto poměrně účinné místní osvětové kampaně k otevření problému automobilové dopravy ve městě může být Soutěž o zelenou koloběžku, kterou v září 2009 vyhlásilo mladoboleslavské Ekocentrum Zahrada. Zapojené školy v ní soutěžily, kolik žáků a pedagogů v jednotlivých dnech jednoho týdne nepřijede do školy autem. Nadějí do budoucna a zároveň našim nelichotivým zrcadlem může být zjištění, že motivace dětí a studentů volit jiný dopravní prostředek byla většinou výrazně vyšší, než u pedagogů a rodičů

Zdroj informací: Město, prostor, doprava,  Skutečná tvář automobilismu, Karikautury: uvedené publikace je možno zapůjčit v knihovně Ekocentra Zahrada